Radíme rychle. Často s jistotou, že víme, co je správné. Druhým vidíme řešení jasně. Jenže když se stejná situace týká nás samotných, najednou tápeme. Co vlastně děláme, když radíme – a komu tím skutečně pomáháme?
Radíme rychle.
Často s jistotou, že víme, co je správné.
Druhým vidíme řešení jasně. Jednoduše. Přehledně.
Jenže ve chvíli, kdy se stejná situace týká nás samotných, najednou jasno nemáme.
Rozhodnutí nejsou snadná.
Myšlenky se motají.
A řešení, která jsme měli pro druhé, se ztrácí.
Proč?
Protože z pozice pozorovatele vidíme jen povrch.
Nejsme v tom.
Necítíme tlak, strach ani nejistotu.
Jsme v bezpečné vzdálenosti.
A teď si představ, že někdo stojí nad tebou a říká ti, co máš dělat.
Jak se máš chovat.
Jak to máš zvládnout.
Je ti to příjemné?
A teď si představ malé dítě.
Dítě, které je v prožívání.
Které něco cítí – silně, opravdově, bez filtru.
A místo pochopení slyší rady.
„Neplač.“
„Uklidni se.“
„To nic není.“
„Zase přeháníš.“
„Dávej pozor.“
„Jak můžeš být tak nešikovný?“
Nemyslíme to zle.
Chceme pomoct.
Chceme, aby bylo v pořádku.
Jenže dítě to neslyší jako pomoc.
Slyší:
Něco dělám špatně.
To, co se ve mně děje, není v pořádku.
Něco je se mnou špatně.
A tak se postupně naučí, že když pláče, když se zlobí, když je zmatené nebo nejisté,
není úplně přijímané.
Tak se přizpůsobí.
Ztiší se.
A to, co se v něm odehrává, raději schová.
Protože chce zůstat milované.
Co vlastně děláme, když radíme?
Velmi často tím děti učíme potlačovat to, co se v nich děje.
Učíme je, že chyby nejsou vítané.
Že slabost je špatně.
Že je potřeba se ovládnout – rychle a potichu.
Dáváme nevyžádané rady – a přitom sami často tápeme.
Sami si nejsme jistí.
Sami nevíme, jak se sebou zacházet, když je nám těžko.
A děti si naše slova nevykládají složitě.
Neřeší, co jsme tím mysleli.
Odnášejí si jednoduché závěry:
Nejsem dost dobrý.
Musím se zlepšit.
A to, co se ve mně děje, raději potlačím.
A teď se zkus na chvíli zastavit.
Kde ses to naučil ty?
Kdy ses poprvé rozhodl, že své prožívání raději nebudeš dávat najevo?
A komu dnes vlastně předáváš to samé?
Často si říkáme: „Já přece jen chci pomoct.“
Ale pomáháme opravdu?
Je můj život v souladu?
Cítím se dobře?
Vnímám, co se ve mně děje?
Nebo jen jedu dál, potlačuji a přežívám?
Co mě opravňuje dávat rady druhým, když sám nemám jasno?
Neznamená to chodit kolem dítěte jako kolem horkého bramboru.
Neznamená to vyhýbat se nepříjemným situacím.
Znamená to změnit postoj.
Jedna z věcí, která mi osobně nejvíc pomohla, bylo začít se k dítěti chovat jako k návštěvě.
K té nejvzácnější návštěvě.
K návštěvě, kterou neposuzuji.
Kterou neopravím pokaždé, když udělá chybu.
Které nedávám hned návod, jak to má dělat lépe.
Které dávám prostor být taková, jaká právě je.
Protože děti neopakují to, co jim říkáme.
Děti opakují to, co žijeme.
A proto nezáleží tolik na slovech.
Záleží na našem chování.
Na tom, jak se chováme k sobě.
Jak zacházíme se svým vnitřním světem.
Jak tvoříme svůj život.
Pokud se k sobě chováme hrubě, kritizujeme se a nadáváme si, přesně to se naučí naše děti.
Ne poučení o tom, že kritizovat se nemá – ale jak kritizovat.
Pokud jsme ve spěchu, ve stresu a křičíme, děti se nenaučí klidu.
Naučí se křičet ve spěchu.
Pokud jsme nervózní, když je nám těžko, naučí se, že nepohoda znamená tlak a chaos.
Přijde stres.
Přijde nepohoda.
A ony zareagují stejně, jako jsme reagovali my.
Ne proto, že by chtěly.
Ale proto, že to znají.
A tak možná nejde o to, co říkáme dětem.
Možná jde o to, kým jsme, když je nám těžko.
Protože až jednou přijdou do stresu, do nepohody, do tlaku,
nebudou si pamatovat naše rady.
Budou žít to, co jsme žili my.
Otázka tedy nezní, jak vychovávat děti.
Otázka zní:
Jaký život jim dnes nevědomě ukazujeme?
Nový článek
Nový článek