Závislost je často chápána jako problém látky, chování nebo slabé vůle. Tento pohled je zjednodušený a ve výsledku nefunkční.
Závislost nevzniká u alkoholu, cukru, práce, vztahu ani telefonu. Vzniká mnohem dřív – v psychice, v těle a v nervovém systému člověka.
Závislost vzniká ve chvíli, kdy člověk opakovaně zažívá vnitřní stav, který nedokáže unést, zpracovat nebo bezpečně prožít.
Typicky jde o:
V tomto bodě ještě neexistuje žádná látka ani závislostní chování. Existuje pouze vnitřní nepohoda a chybějící regulace.
Nejčastější základ závislostí vzniká v dětství, nikoliv kvůli zlému úmyslu, ale kvůli nezvládnutému přenosu vzorců.
Kritické momenty jsou zejména:
Dítě se neučí pracovat se svými stavy. Učí se je potlačit.
Pokud je přijetí opakovaně spojováno s chováním, výkonem nebo splněním očekávání, vzniká vnitřní obchod:
„Když budu takový, jaký mám být, budu přijatý.“
Tento vzorec vede k:
Jakmile se v životě objeví něco, co:
nervový systém si tento stav zapamatuje.
Závislostní chování tedy nevzniká jako problém, ale jako funkční adaptace na vnitřní stav.
Pokud člověk odstraní pouze náhražku (látku, chování), ale neporozumí místu, kde vznikla potřeba úlevy, vznikne jiná forma závislosti.
Skutečná práce nezačíná u kontroly, ale u návratu ke kontaktu se sebou.
Tento text neslouží k hledání viníků. Slouží k pochopení mechanismu.
Jednotlivé příběhy, které budou následovat, ukazují tento mechanismus v konkrétních podobách.